Distanční výuka v době pandemie z druhé strany, pohledu sociální práce
26. ledna 2021 Z organizace

Distanční výuka v době pandemie z druhé strany, pohledu sociální práce

Přinášíme pohled na distanční výuku očima sociálních pracovníků, kteří se setkávají s výukou v rámci sociálních služeb pracujících s rodinami s dětmi, pobytových služeb nebo s dětmi v rámci nízkoprahového zařízení, které každý všední den zprostředkovává distanční výuku 43 žákům ze sedmi českolipských základních škol. Naše pracovnice jsou v kontaktu s rodinami nejen ze sociálně vyloučených lokalit, ale i rodinami, které potřebují v rámci rodiny podporu. 

Od jarní pandemie, kdy byly ambulantní a terénní služby podporující rodinu oficiálně uzavřeny a školy na tento druh výuky nebyly připraveny, se mnohé změnilo. Mnohé, ale zůstalo nedořešeno a délka období se pomalu podepisuje na všech dětech, o to víc na dětech, které mají ztížené podmínky pro výuku. Velká část zodpovědnosti za výuku byla přenesena na rodinu, často na rodiče, kteří v době pandemie řeší jiné potřeby, často existenční (hrozící ztráta bydlení, nedostatek financí, ztráta zaměstnání apod.). Na úbytku financí, nedostatečném zajištění sociálních dávek, se podepsalo i omezení úředních hodin úřadu práce a dalších úřadů v rámci státní správy. V tuto chvíli není pro takovou rodinu prioritou kontrola úkolů nebo vysvětlování učiva, její prioritou je uspokojení základních potřeb. 

Často jde také o rodiny, kde vzdělání není prioritou a jediným motivačním prvkem je nebo může být pro dítě učitel. Pokud zde nevystupuje učitel jako motivační prvek, dítě, které přichází k učivu právě přes vztah žák-učitel, ztrácí výrazně o učivo zájem. Rodiče často nedokáží dětem učivo vysvětlit z důvodu nízké kvalifikace, nemají čas na dohledávání zadaných úkolů, což je u většiny dětí potřeba, chybí kontrola. Tento způsob výuky klade na dítě vysokou míru sebekontroly, která dětem všeobecně chybí a pokud nejsou rodiče doma, nedokáží zajistit často účast na výuce ani v případě, že mají dostatek technického vybavení pro všechny děti a dobré připojení. V rodinách s více dětmi je složité umožnit v jeden čas výuku všem dětem. 

Z naší zkušenosti vidíme různé přístupy na různých školách, ale také velké rozdíly mezi učiteli na jedné škole. Nejen pro naše pracovnice nízkoprahového zařízení byl zpočátku problém častých změn v rozvrhu jednotlivých učitelů, nedodržování stanovených rozvrhů. To dělalo problém v nastavení podpory našich klientů ohledně počtu a využití počítačů. Vidíme rozdíly v počtu odučených hodin na úrovni stejných ročníků i v přístupech k výuce. Chybí zpětná vazba, zda žáci učivo pochopili, zda vědí, kde najdou zadané úkoly apod. A pokud dítě neodevzdává několik měsíců úkoly, např. připomenutí či ověření, zda pochopilo, kde je má hledat. K tomuto často dochází díky nesystematickému využívání různých platforem – distanční výuku vedena na platformě Teams, úkoly zadávané na serveru Bakaláři či formou e-mailů, navíc např. nastavení, kdy úkoly na Bakalářích se po datu plánovaného odevzdání automaticky odstraní a jsou tudíž zpětně nedohledatelné. Toto je špatně kontrolovatelné i pro rodiče, kteří veškeré platformy ovládají, natož pro rodiče s nižší znalostí technologií nebo ty, kteří k nim nemají přístup. 

Rozdíl v přístupu učitelů je opravdu velký. Setkáváme se s ochotou nahrávat výuku pro klienty, kteří se dopoledne nedostanou k počítači, ochotou konzultovat s pracovníky v okamžiku, kdy je nějaký problém apod. Sledujeme, jak učitelé s dětmi mluví, jak s nimi pracují. Na druhou stranu se setkáváme také s laxním přístupem učitelů, neověření, zda je žák připojen a následné tvrzení, že na výuce nebyl apod. Časté problémy vidíme ve výše popsaném využívání různých platforem, což dělá dětem, pracovníkům i rodičům výuku nepřehlednou.  

Důležitým aspektem je pak také snížená pozornost dětí při výuce, která je dána vyšší únavou dětí, ale také učitelů, kteří celé hodiny sedí v jedné místnosti u počítače bez možnosti zapojení většího množství pomůcek. Obecně je problémem absence pohybových a kreativních předmětů jako je tělocvik, hudební výchova, výtvarná výchova a pracovní činnosti. 

Co se týká papírové formy výuky, musíme konstatovat, že je plně nedostatečná. Absence konzultačních hodin, vysvětlení látky či kontroly nad plněním úkolů veškerý obsah učení přenáší na rodinu, což přináší na rodinu velkou zátěž. Pokud pak rodina necítí velkou motivaci, výuku mnohdy vzdává a vůbec ji neřeší. Motivaci tak ztrácí rodina, žáci a posléze i učitelé. V současné době dochází také k častějšímu přechodu žáků základních škol na základní a praktickou školu, o důvodech můžeme pouze polemizovat. 

Obáváme se, že se z výuky vytratila jedna důležitá funkce školy, ta výchovná, kdy učitelé předávají společenské normy a spoluvytváří hodnoty dětí. Kdy cílem není “pouze” edukace v oblasti znalostí, na kterou se učitelé zaměřili, a to s nejasným výsledkem. Distanční výuka přináší omezení pro naše děti v oblasti sociálních prostředí, kdy jediné, co jim nyní nabízíme je vliv rodiny, které v tomto věku má být jedním z mnoha dalších sociálních prostředí, které mají vliv na utváření osobnosti, pomáhá jim vytvářet si role ve společnosti a učit se žít. Nejvíce tuto absenci vidíme v rodinách, kde je často vliv na děti tzv. v rozporu s normami naší společnosti a škola je proto důležitým prostředím pro jejich výchovu. 

Uvědomujeme si, že distanční výuka klade velké nároky i na samotné učitele. Právě proto oceňujeme práci těch, kteří se snaží i v této době vzdělávat děti bez rozdílu na sociální statut formou adekvátní současné situaci. Celkově však v oblasti přístupu ke vzdělání sledujeme rozevírající se nůžky mezi dětmi, které vyrůstají v rodinách s podporou a mezi dětmi, které vyrůstají bez podpůrného prostředí rodiny. V tu chvíli nás napadá jen jedna myšlenka, zda i tyto děti mají opravdu možnost být vzdělávány, jak je zakotveno na úrovni našeho ústavního práva v čl. 33 Listinou základních práv a svobod, a zda se to opravdu takto, v době distanční výuky, děje.