8. července 2025
Klub Koule NZDM
Šel jen tak kolem. Po dlouhé době. Nezazvonil, nevešel dovnitř, jen se zastavil u dveří a podíval se na starý známý nápis Klub Koule NZDM. Možná na pár vteřin zaváhal, ale pak jen hodil vzkaz do schránky důvěry.
„Už sem dlouho nechodím, ale šel sem okolo. Klub mi pomohl hodně. Řešil jsem fotra a policajty. Už si nepamatuju jméno, ale měla modrý vlasy. Chci ji a všem poděkovat. Díky. S. K.“
Byl to kluk, který přišel do nízkoprahového klubu ve chvíli, kdy už nevěděl, kam jinam jít. Sedmnáct let, těžká hlava a ještě těžší batoh na zádech – a ne ten školní. Táhl s sebou problémy, se kterými se většina těžko svěřuje, natož kluk, kterého doma nikdo neposlouchal.
Táta utrácel peníze, ale doma nebylo co jíst. Když šlo do tuhého, nebyl tam. A když přišly problémy s policií, byl na to úplně sám.
Říká se, že některé děti jsou tzv. problémové. On byl ale především zraněný. Zraněný tím, co zažil, a zmatený tím, co cítil. Když mu někdo urazil kamaráda, neudržel se. Výbuch vzteku poslal toho kluka do nemocnice – a jeho k výslechu. Bez pomoci by tam ale nedorazil.
Byla tam s ním. Pracovnice klubu. Ta s modrými vlasy.
Nejen u výslechu. Pomáhala mu hledat možnosti, jak odejít z prostředí, které ho dusilo. S OSPODem, se školou, s plánem, jak dál. Ptala se ho na mámu, zkoušela zjistit, jestli by nemohl k ní. Kreslili společně mapu úniku. A pak jednoho dne přišel, podal ruku a řekl, že končí. Měl to domluvené. S pomocí všech, ale hlavně vlastní silou, se mu podařilo přestěhovat k mámě. A zmizel.
Od té doby o něm nikdo neslyšel.
Až do dne, kdy přišel ten krátký, nenápadný vzkaz. Poděkování od kluka, který možná poprvé v životě cítil, že mu někomu na něm záleželo. V klubu mu podali ruku, když ji nejvíc potřeboval.
A ta s modrými vlasy? Ta si ho pamatovala.
