20. května 2026 Centrum pro pěstounské rodiny

Od nejistoty k bezpečnému domovu: Dítě musí pochopit, že za svou minulost nenese vinu

Jak se rodí náhradní rodina? A co se odehrává mezi prvním rozhodnutím a chvílí, kdy dítě poprvé usne v novém domově? S Kateřinou Malečkovou z Centra pro pěstounské rodiny jsme mluvili o nejistotách, které zažívají budoucí pěstouni, i o tom, co děti v těchto rodinách skutečně potřebují.

Vaše práce se odehrává někde mezi dětmi, které si nesou těžké zkušenosti, a dospělými, kteří jim chtějí pomoci. Co je v tomhle prostoru nejdůležitější?

Být oporou na obou stranách. Pěstouni často vstupují do situace s velkým odhodláním, ale i nejistotou. Děti si naopak přinášejí zkušenosti, které se nedají jednoduše odložit. Naším úkolem je provázet je tak, aby se postupně potkali.

U dětí je klíčové jedno zásadní uvědomění: že za to, co se jim stalo, nenesou vinu. Bez toho se velmi těžko buduje pocit bezpečí. Jakmile dítě začne svou minulost chápat jinak, může se posunout dál — a začít přijímat i novou rodinu.

To zní jako dlouhý proces. Kdy poznáte, že se něco opravdu změnilo?

Často v drobnostech, které by zvenčí mohly působit nenápadně. Třeba když dítě začne reagovat klidněji v situacích, které ho dřív rozrušovaly. Nebo když si dovolí vytvořit vztah — i s vědomím, že už jednou zklamané bylo.

Silné jsou ale i momenty na straně pěstounů. Vidíte rodinu, která na začátku tápe, ptá se, dělá chyby — a postupně získává jistotu. Ne proto, že by všechno bylo najednou jednoduché, ale protože začnou rozumět tomu, co dítě prožívá.

Jak vypadá cesta člověka, který o pěstounství teprve uvažuje? Je to spíš rozhodnutí, nebo postupný proces?

Je to proces. Lidé často přicházejí s představou, která se postupně proměňuje. Na začátku je tam hodně otázek a pochybností — a ty jsou v pořádku.

Právě proto nabízíme možnost setkání se zkušenými pěstouny. Když slyšíte konkrétní příběhy, velmi rychle zjistíte, že realita je složitější než původní představa. A zároveň pochopíte, že na to člověk nemusí být sám.

S jakou nejčastější představou se u zájemců setkáváte — a co je pak překvapí?

Často přicházejí s tím, že chtějí „pomoci dítěti“. To je samozřejmě důležité, ale realita je víc o vztahu než o pomoci. Dítě nepotřebuje zachránce. Potřebuje stabilního dospělého, který vydrží — i ve chvílích, kdy to není jednoduché.

A překvapení přichází právě tam. Že změna nepřichází rychle. Že důvěra se buduje pomalu. A že někdy je nejtěžší přijmout, že některé věci nejdou hned „napravit“.

V Libereckém kraji běží už několik let Týden náhradního rodičovství. Má taková kampaň reálný dopad?

Má, i když ne vždy okamžitý. Pomáhá otevírat téma, o kterém se jinak moc nemluví. A hlavně propojuje dva světy, které se bez toho často míjejí — děti, které potřebují rodinu, a dospělé, kteří o tom třeba jen uvažují.

V posledních letech je to ještě důležitější. Malé děti už nemohou vyrůstat v ústavní péči, takže potřeba pěstounů je konkrétní a naléhavá. Není to abstraktní téma — jsou to konkrétní děti, které čekají.

Co byste řekla lidem, kteří o pěstounství přemýšlejí, ale váhají?

Že váhání je v pořádku. Je to rozhodnutí, které má dopad na celý život — jejich i toho dítěte. Zároveň ale platí, že první krok není závazek.

Stačí začít zjišťovat informace, přijít se podívat, poslechnout si zkušenosti ostatních. Často se ukáže, že to, co vypadalo jako velká nejistota, je spíš neznalost.

A někdy právě ten první, malý krok rozhodne o tom, jestli dítě najde místo, kde se bude cítit doma.